Miroslav Kliment /úvahy 21-25 (1.9.-10.9.)
pastor sboru Apoštolské církve v Čáslavi
Do služby jsem společně s manželkou Marcelou vstoupil v roce 1999, kdy jsme převzali sbor po manželech Pavlovi a Evě Dolejších. Ti přišli z Kutné Hory do Čáslavi už v roce 1990, aby založili nový sbor, a my jsme s nimi tehdy přišli jako pomocníci, kdy jsme směli z Boží milosti hledět na dílo Pána Ježíše, které začal konat mezi lidmi v Čáslavi.
Vše se odehrávalo velmi rychle, jelikož jsme společně s manželkou uvěřili v září 1989 a o rok později jsme už stáli po boku manželů Dolejších.
Můj život se formoval v nevěřící rodině, kde slovo „Bůh“ zaznívalo pouze jako citoslovce. Poprvé jsem se s křesťany setkal na vojně, ale nevnímal jsem víru jako cestu pro svou budoucnost. „Věřil“ jsem ve svobodu činění všeho, a to doslova. Z vojny jsem se vrátil jako velký milovník piva, hazardu a všeho, co k tomu náleželo. To bylo v roce 1983, měli jsme s Marcelou již 3,5letého syna Lukáše a v roce 1984 jsme se vzali. Ale moje „záliby“ způsobovaly velké problémy ve vztahu a podařilo se mi vše dotáhnout až k vážným myšlenkám, mé drahé ženy, o rozvodu.
V roce 1988 jsem změnil pracoviště, kde jsem se setkal s opravdu upřímným věřícím kolegou. Jeho život mě tak provokoval, že jsem se mu snažil dokázat, že můj život je o svobodě. Že já mohu pít, kouřit, mluvit sprostě, kdežto on je pod tíhou víry a je mu vše zakázáno. Jsem tolik vděčný Pánu, že to se mnou nezabalil, ale modlil se a byl mi svědectvím a pomocí i přes mé stavění se na zadní. Během roku a půl na mně ale Pán Ježíš „pracoval“, aniž bych si to zprvu nějak zásadně uvědomoval. Najednou jsem věděl, že nežiji v žádné svobodě, ale že já musím všechny ty věci dělat. Nedokázal jsem si nějak poručit, abych přestal. Ani prosby mé ženy nevedly k nějakému většímu úspěchu. Uvědomoval jsem si čím dál tím více, že si nedokáži pomoci sám.
Ale Boží milosrdenství je nesmírné. Po několika návštěvách ve věřících rodinách jsme společně s Marcelou začali uvažovat nad tím, zda skutečně Bůh existuje. Rozhodli jsme se, po radě již našich známých, že se budeme modlit tuto modlitbu: „Pane Ježíši, jestli existuješ, dej se nám, prosím, poznat.“ Tolik jsme se před sebou styděli, že jsme se modlili vždy večer, kdy jsme se přikryli dekou i s obličejem a chytli se za ruce, jen abychom se neviděli. V těch dnech našich „modliteb“ jsme byli pozváni na křesťanskou svatbu do církve. To pro nás bylo naprosto nepředstavitelné, ale přesto jsme naši modlitbu zkonkretizovali, zda by „poznání“ proběhlo na té svatbě.
Když došlo na den „D“, byli jsme dost nervózní, protože jsme nevěděli a netušili, do čeho jdeme. Svatba proběhla celkem v pohodě, docela se nám i líbilo, ale to „poznání“ nikde. Měla přijít poslední píseň s výzvou, že pokud někdo bude vnímat, že jej Bůh volá, ať přijde dopředu, že se budou za ty lidi modlit. Společně jsme s manželkou couvli, abychom udělali prostor pro ostatní lidi, protože přece „věřící“ Bůh volá. Byli jsme zároveň zklamaní, že asi Bůh neexistuje, jelikož jsme vůbec nic neprožívali, byť se nám líbilo. Ale to nebylo to pravé.
Hudba začala hrát, hrálo se a zpívalo, ale nikdo dopředu nešel. To byl ještě větší šok a zmatek. ALE!!! Najednou jsme nezávisle s manželkou začali velmi silně vnímat a cítit, že ta výzva byla pro mě, pro nás. „Něco“ nás táhlo dopředu takovou silou, že jsme nemohli stát na místě. Bylo nám jedno, zda se někdo dívá, zda něco říkají. Nedalo se odolat. Slzy nám tekly proudem a pláč nešel zastavit. Uvědomoval jsem si svou hříšnost a zároveň velkou Boží svatost. Přesto mě Bůh k sobě zavolal, aniž by se mě nějak štítil, že jsem nečistý. Byla nám zjevena „oběť“ na kříži a my jsme tam veřejně vyznávali hříchy. Vedoucí se za nás modlili a my jsme věděli, že BŮH EXISTUJE!!! Bylo to emotivní setkání a proběhlo v době, kdy my jsme ztratili tu svoji naději, aby nám byla naprosto zázračně zjevena NADĚJE v Pánu Ježíši. Letos to již bude 32 let.
Jen bych rád podotkl, že mě můj drahý Pán vysvobodil ze všeho, co svazovalo můj život a dnes jsem opravdu SVOBODNÝ. Svobodný v Kristu a díky Jeho milosti.
Takže takový byl můj začátek služby Bohu. Pavel a Eva Dolejší na nás měli velký vliv co se týče růstu v Pánu a byli nám velkým svědectvím. Hodně ovlivnili náš život a jsme za to vděčni.
Jak jsem psal, v roce 1999 jsme společně s mojí ženou převzali sbor v Čáslavi. Nejprve jsem sloužil při zaměstnání, ale v roce 2000 jsme šli sloužit na plný úvazek a sloužíme zde s Boží pomocí dodnes. Jsme Pánu vděčni, že nám dává sílu a milost pro každý den.
Do služby jsem společně s manželkou Marcelou vstoupil v roce 1999, kdy jsme převzali sbor po manželech Pavlovi a Evě Dolejších. Ti přišli z Kutné Hory do Čáslavi už v roce 1990, aby založili nový sbor, a my jsme s nimi tehdy přišli jako pomocníci, kdy jsme směli z Boží milosti hledět na dílo Pána Ježíše, které začal konat mezi lidmi v Čáslavi.
Vše se odehrávalo velmi rychle, jelikož jsme společně s manželkou uvěřili v září 1989 a o rok později jsme už stáli po boku manželů Dolejších.
Můj život se formoval v nevěřící rodině, kde slovo „Bůh“ zaznívalo pouze jako citoslovce. Poprvé jsem se s křesťany setkal na vojně, ale nevnímal jsem víru jako cestu pro svou budoucnost. „Věřil“ jsem ve svobodu činění všeho, a to doslova. Z vojny jsem se vrátil jako velký milovník piva, hazardu a všeho, co k tomu náleželo. To bylo v roce 1983, měli jsme s Marcelou již 3,5letého syna Lukáše a v roce 1984 jsme se vzali. Ale moje „záliby“ způsobovaly velké problémy ve vztahu a podařilo se mi vše dotáhnout až k vážným myšlenkám, mé drahé ženy, o rozvodu.
V roce 1988 jsem změnil pracoviště, kde jsem se setkal s opravdu upřímným věřícím kolegou. Jeho život mě tak provokoval, že jsem se mu snažil dokázat, že můj život je o svobodě. Že já mohu pít, kouřit, mluvit sprostě, kdežto on je pod tíhou víry a je mu vše zakázáno. Jsem tolik vděčný Pánu, že to se mnou nezabalil, ale modlil se a byl mi svědectvím a pomocí i přes mé stavění se na zadní. Během roku a půl na mně ale Pán Ježíš „pracoval“, aniž bych si to zprvu nějak zásadně uvědomoval. Najednou jsem věděl, že nežiji v žádné svobodě, ale že já musím všechny ty věci dělat. Nedokázal jsem si nějak poručit, abych přestal. Ani prosby mé ženy nevedly k nějakému většímu úspěchu. Uvědomoval jsem si čím dál tím více, že si nedokáži pomoci sám.
Ale Boží milosrdenství je nesmírné. Po několika návštěvách ve věřících rodinách jsme společně s Marcelou začali uvažovat nad tím, zda skutečně Bůh existuje. Rozhodli jsme se, po radě již našich známých, že se budeme modlit tuto modlitbu: „Pane Ježíši, jestli existuješ, dej se nám, prosím, poznat.“ Tolik jsme se před sebou styděli, že jsme se modlili vždy večer, kdy jsme se přikryli dekou i s obličejem a chytli se za ruce, jen abychom se neviděli. V těch dnech našich „modliteb“ jsme byli pozváni na křesťanskou svatbu do církve. To pro nás bylo naprosto nepředstavitelné, ale přesto jsme naši modlitbu zkonkretizovali, zda by „poznání“ proběhlo na té svatbě.
Když došlo na den „D“, byli jsme dost nervózní, protože jsme nevěděli a netušili, do čeho jdeme. Svatba proběhla celkem v pohodě, docela se nám i líbilo, ale to „poznání“ nikde. Měla přijít poslední píseň s výzvou, že pokud někdo bude vnímat, že jej Bůh volá, ať přijde dopředu, že se budou za ty lidi modlit. Společně jsme s manželkou couvli, abychom udělali prostor pro ostatní lidi, protože přece „věřící“ Bůh volá. Byli jsme zároveň zklamaní, že asi Bůh neexistuje, jelikož jsme vůbec nic neprožívali, byť se nám líbilo. Ale to nebylo to pravé.
Hudba začala hrát, hrálo se a zpívalo, ale nikdo dopředu nešel. To byl ještě větší šok a zmatek. ALE!!! Najednou jsme nezávisle s manželkou začali velmi silně vnímat a cítit, že ta výzva byla pro mě, pro nás. „Něco“ nás táhlo dopředu takovou silou, že jsme nemohli stát na místě. Bylo nám jedno, zda se někdo dívá, zda něco říkají. Nedalo se odolat. Slzy nám tekly proudem a pláč nešel zastavit. Uvědomoval jsem si svou hříšnost a zároveň velkou Boží svatost. Přesto mě Bůh k sobě zavolal, aniž by se mě nějak štítil, že jsem nečistý. Byla nám zjevena „oběť“ na kříži a my jsme tam veřejně vyznávali hříchy. Vedoucí se za nás modlili a my jsme věděli, že BŮH EXISTUJE!!! Bylo to emotivní setkání a proběhlo v době, kdy my jsme ztratili tu svoji naději, aby nám byla naprosto zázračně zjevena NADĚJE v Pánu Ježíši. Letos to již bude 32 let.
Jen bych rád podotkl, že mě můj drahý Pán vysvobodil ze všeho, co svazovalo můj život a dnes jsem opravdu SVOBODNÝ. Svobodný v Kristu a díky Jeho milosti.
Takže takový byl můj začátek služby Bohu. Pavel a Eva Dolejší na nás měli velký vliv co se týče růstu v Pánu a byli nám velkým svědectvím. Hodně ovlivnili náš život a jsme za to vděčni.
Jak jsem psal, v roce 1999 jsme společně s mojí ženou převzali sbor v Čáslavi. Nejprve jsem sloužil při zaměstnání, ale v roce 2000 jsme šli sloužit na plný úvazek a sloužíme zde s Boží pomocí dodnes. Jsme Pánu vděčni, že nám dává sílu a milost pro každý den.