Zdeněk Brož /úvahy 21-06 (20.2.-1.3.)

Evangelická církev metodistická

Narodil jsem se v rodině havíře na Ostravsku v r.1963. Dětství jsem prožil v době normalizace v kraji, kde byla oslavována práce jako Nejvyšší hodnota života. Bůh v tom prostředí v myslích většiny lidí prostě neexistoval. V mé mysli existoval, protože maminka nás k bázni Boží vedla. Absolvoval jsem tehdy na naši základní škole i vyučování náboženství. Nechyběly každonedělní návštěvy katolického kostela. Věděl jsem, co se Bohu a rodičům líbí, a co nelíbí a snažil jsem se v tom vyhovět. Moje zbožnost se tedy v té době odehrávala více v oblasti poslušnosti. Vlastně jsem byl takovým Božím otrokem. Věřit jsem více musel, než chtěl.
To se posléze odkrylo, když jsem odešel z rodičovského dohledu studovat a začal jsem bydlet na internátech. Začala se stále více u mne rozvíjet touha přizpůsobovat se svým vrstevníkům a touha lidské přirozenosti, dělat si co chci. Přesto, že mi to dobré vychování stěžovalo, dostával jsem se ve zkušenostech se zlým čím dál hlouběji. Zcela mi chyběl také smysl života.
Zlom v mém životě nastal, když jsem se dostal do skupiny mladých lidí, u kterých ač byli nevěřící, tak pro ně duchovno i víra nebyla směšnou záležitostí. Mohli jsme o věcech duchovních často diskutovat.
Dalším zlomem byla má touha se zbavit služby v armádě (v té době jsem byl již důstojníkem komunistické armády a toto povolání bylo mým životním omylem, ale i Božím dopuštěním). Vystoupit z tohoto povolání nebylo v období totality vůbec jednoduchá záležitost a vždy to bylo bráno jako zrada státu. Tehdy mne napadlo, že bych mohl použít svou katolickou minulost a začít praktikovat veřejně náboženství, což by mohl být problém a důvod mého vyhazovu ze služby. Začal jsem poprvé číst Bibli, abych věděl, jak se věci skutečně mají a mohl být tím věrohodný. Při četbě Bible a zahraničních misijních materiálů, které jsem si provokativně nechával posílat na štáb pluku, ve mně začala růst víra v Ježíše Krista jako Božího syna a Spasitele. Od na mne schylující se komunistické perzekuce mne tehdy zachránila sametová revoluce. Brzo poté jsem se dostal i mezi věřící mládež křesťanského sboru Cesarea v Opavě a po několikaletém zápase se svou pýchou a nezávislostí jsem se tamtéž vydal v r. 1992 Kristu. V tom samém roce jsem se také oženil, má tehdejší přítelkyně a dnešní manželka Štěpánka tehdy dala život Kristu zároveň se mnou. Záhy jsme se z důvodu studia mé ženy přestěhovali na jižní Moravu, kde jsme se připojili k Evangelické církvi metodistické.
Po obrácení jsem prožíval, že je důležité žít život jako druzí lidé kolem mne, ale také zároveň ho žít v Boží bázni a se svědectvím o Ježíši. Zapojil jsem se i do laické služby vedení sboru. Stále více jsem ale poznával, že moje pracovní pole je církev a její budování. V r. 2000 jsem nastoupil do služby ve sboru ECM Mikulov na Moravě na plný úvazek jako pomocník kazatele. Vystudoval jsem dálkově Evangelikální teologický seminář a přihlásil se jako adept na kazatelskou službu. V roce 2008 jsem nastoupil jako kazatel v litoměřické farnosti ECM. Ve službě v této farnosti jsem také pravidelně docházel sloužit do místní vazební věznice. Nyní v ní již sloužím jako vězeňský kaplan.
Máme dva syny, 23 a 20 let. Starší je již ženatý a díky Bohu jsou oba věrní Pánu.
Z toho, co jsem ve svém životě prožil, mám blízko službě lidem „na okraji“, těm bloudícím bez cíle.

Systematické čtení z Bible na každý den vydává Scripture Union.