9už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti - to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé.



Naděje tam, kde končí naděje

Na koho a na co spoléhám?

Když člověka potká něco těžkého, když prošel soužením, když se dokonce dostal do ohrožení života, je přirozené, že se chce o to trápení podělit, že se chce snad i pochlubit, co všechno musel prožít, že si chce někomu postěžovat. Apoštol Pavel prožil pronásledování, těžké věznění, byl v cele smrti. Ale dává o tom vědět ne proto, aby se snad chlubil tím, co všechno překonal. Vždyť rovnou říká, že to bylo nadmíru, že to bylo nad jeho síly, že to nezvládl, že to na něj bylo moc. A rozhodně to neříká proto, že by si stěžoval. Chvíle, kdy si uvědomil, že na to nestačí, že nemůže spoléhat sám na sebe, se pro něj stala chvílí, kdy si uvědomil, že nemusí spoléhat sám na sebe, že se může spolehnout na Boha. Na Boha, který vysvobozuje z jakékoli tísně. Tedy, že ani ta poslední tíseň, ani sama smrt není oblastí beznaděje, ale prostorem Boží záchrany, Boží vysvobozující přítomnosti. Není k ničemu mít strach. Ten, kdo nespoléhá sám na sebe, se nemusí bát ani smrti. Tam, kde Pavla opustila naděje, že to přežije, našel Boha, který křísí mrtvé.

Pane, pomoz nám vzdát se naděje na přežití a najít naději v tobě.

Systematické čtení z Bible na každý den vydává Scripture Union.