23Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, 24hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!



Neklidné srdce

V čem to spočívá?

„Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Tak začíná Augustin svá Vyznání. Žalm 139 takovým vyznáním končí. Od prvních veršů se v něm vypíná ohromný, ohromený a ohromující oblouk vyznání úžasu nad Boží velikostí a mocí. A také nad jeho blízkostí k člověku. Zájmem o člověka. Péčí o něj. A mezitím probleskuje neklid, myšlenky na útěk, na samostatnost, na nezávislost na Bohu. Snad i na odvrat od Boha. A nový úžas nad tím, že i kdyby se člověk schoval v temné komoře takového odvratu a hříchu, Pán Bůh má moc i i tu tmu prosvítit svým světlem. Bůh je blízko. A je i daleko. Je připraven si pro nás dojít na každé místo, kde se k němu obrátíme, vlastně tam už na nás čeká. V největších možnostech našich sil, i v naší hrobce. Jedním ze zvlášť jmenovaných neklidů je nepokoj, znepokojení způsobované zlem a lidmi, kteří tomu zlu naletěli a slouží mu. Jak se s tím vyrovnat? Odporem a nenávistí? Pán Ježíš by to viděl jinak. Žalmista je neklidný. Jak je na tom naše srdce? Jsme připravení vzdát se našeho neklidu a nechat je spočinout v Pánu?

Pane, odevzdávám ti své srdce, takové jaké je. Nech mé neklidné srdce spočinout v tobě.

Systematické čtení z Bible na každý den vydává Scripture Union.