Jiří Šrom /úvahy 23-23 (11.8.-20.8.)
Církev bez hranic
Pocházím z Opavy z ateistické rodiny. První „doteky“ Boží jsem zažil, aniž bych tušil, že je to On v situaci klinické smrti, kdy jsem neměl setkání jako většina lidí se světlem na konci tunelu, ale přesně opačný, byl to velmi děsivý výjev. Tehdy mi bylo 14 a byla doba socialismu. Mluvit, nebo se ptát na duchovní věci bylo docela nebezpečné, a tak jsem si vše nechal pro sebe. Zážitek se mi vracel v podobě děsivých snů a jednou jsem si řekl, že by mi mohlo pomoci nějaké zaklínadlo. Mezi jinými modlitba „Otče náš“ se mi na to zdála docela dobrá, a tak jsem to vyzkoušel. Byla to moje první pozitivní zkušenost s křesťanstvím, aniž by mi to někdo podsunul, nebo nabídl. Neuměl jsem si vysvětlit, že po odříkání této modlitby se vždy dobře vyspím a děsy jsou pryč. Po sametové revoluci v mých 19 letech se můj spolužák na VŠ sdílel o své víře v Boha a mne to velmi provokovalo. Půjčil jsem si jeho bibli, abych našel argumenty proti. Jedním z prvních oddílů, na který jsem narazil, bylo „Ohnivé jezero, pláč a skřípění zubů“ – místo, které jsem znal ze svých temných snů. Byl jsem překvapen a pak už jsem se jenom pídil, jak to souvisí se mnou, mojí minulostí a budoucností. Pochopil jsem, že můj prožitek v dětství byl Boží zdvižený prst milujícího Nebeského Otce, abych se vzpamatoval. Zkusil jsem jej tehdy pozvat do svého života, jestli je skutečný a existuje, i když není vidět. Za dva roky potom jsem Pánu Ježíši s důvěrou odevzdal celý svůj život a nechal se pokřtít. Na církev Cesarea, která mi byla na 7 let prvním duchovním domovem dodnes s láskou a vděčností vzpomínám. S mojí nejlepší kamarádkou a později manželkou jsme právě tam dostali dobrý „základ“ pro život i službu. Byli jsme zapojeni do služby sdílení evangelia na ulici, také dětem a mládeži ulice a jejich rodinám, převážně romským. Párkrát jsem vyjel na krátkodobou misii na Ukrajinu s Nehemií a Apoštolskou církví.
V roce 1998 jsme s manželkou dostali z AC nabídku sloužit v projektu Zakládání nových sborů v Severních Čechách. Opustil jsem své zaměstnání v rodinné firmě a přestěhoval se s ženou a dvěma malými dětmi do Loun zakládat novou církev. Po pěti letech jsme sboreček předali a šli zakládat novou církev do Mostu. Po osmi letech jsme církev předali a přestěhovali se zakládat novou církev do Plzně, kde jsem dosud pastorem.
Církev bez hranic v Plzni je nyní duchovním domovem lidí nejméně šesti národností a modlíme se za založení nových sborů v Západočeském kraji a Thajské Ayuthayi. Našich šest dětí (dnes už 4 dospělých) byli a jsou po celou dobu naši poutě zakládání sborů s námi jako jeden tým. Jsme za ně s manželkou nesmírně vděčni, vidíme na nich Boží ruku a lásku.
Pocházím z Opavy z ateistické rodiny. První „doteky“ Boží jsem zažil, aniž bych tušil, že je to On v situaci klinické smrti, kdy jsem neměl setkání jako většina lidí se světlem na konci tunelu, ale přesně opačný, byl to velmi děsivý výjev. Tehdy mi bylo 14 a byla doba socialismu. Mluvit, nebo se ptát na duchovní věci bylo docela nebezpečné, a tak jsem si vše nechal pro sebe. Zážitek se mi vracel v podobě děsivých snů a jednou jsem si řekl, že by mi mohlo pomoci nějaké zaklínadlo. Mezi jinými modlitba „Otče náš“ se mi na to zdála docela dobrá, a tak jsem to vyzkoušel. Byla to moje první pozitivní zkušenost s křesťanstvím, aniž by mi to někdo podsunul, nebo nabídl. Neuměl jsem si vysvětlit, že po odříkání této modlitby se vždy dobře vyspím a děsy jsou pryč. Po sametové revoluci v mých 19 letech se můj spolužák na VŠ sdílel o své víře v Boha a mne to velmi provokovalo. Půjčil jsem si jeho bibli, abych našel argumenty proti. Jedním z prvních oddílů, na který jsem narazil, bylo „Ohnivé jezero, pláč a skřípění zubů“ – místo, které jsem znal ze svých temných snů. Byl jsem překvapen a pak už jsem se jenom pídil, jak to souvisí se mnou, mojí minulostí a budoucností. Pochopil jsem, že můj prožitek v dětství byl Boží zdvižený prst milujícího Nebeského Otce, abych se vzpamatoval. Zkusil jsem jej tehdy pozvat do svého života, jestli je skutečný a existuje, i když není vidět. Za dva roky potom jsem Pánu Ježíši s důvěrou odevzdal celý svůj život a nechal se pokřtít. Na církev Cesarea, která mi byla na 7 let prvním duchovním domovem dodnes s láskou a vděčností vzpomínám. S mojí nejlepší kamarádkou a později manželkou jsme právě tam dostali dobrý „základ“ pro život i službu. Byli jsme zapojeni do služby sdílení evangelia na ulici, také dětem a mládeži ulice a jejich rodinám, převážně romským. Párkrát jsem vyjel na krátkodobou misii na Ukrajinu s Nehemií a Apoštolskou církví.
V roce 1998 jsme s manželkou dostali z AC nabídku sloužit v projektu Zakládání nových sborů v Severních Čechách. Opustil jsem své zaměstnání v rodinné firmě a přestěhoval se s ženou a dvěma malými dětmi do Loun zakládat novou církev. Po pěti letech jsme sboreček předali a šli zakládat novou církev do Mostu. Po osmi letech jsme církev předali a přestěhovali se zakládat novou církev do Plzně, kde jsem dosud pastorem.
Církev bez hranic v Plzni je nyní duchovním domovem lidí nejméně šesti národností a modlíme se za založení nových sborů v Západočeském kraji a Thajské Ayuthayi. Našich šest dětí (dnes už 4 dospělých) byli a jsou po celou dobu naši poutě zakládání sborů s námi jako jeden tým. Jsme za ně s manželkou nesmírně vděčni, vidíme na nich Boží ruku a lásku.