20Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání:
Bez pokání není odpuštění
Co dělat, abychom nepromarnili příležitost k pokání?
Nám se dnes lehce odsuzuje jednání tehdejších obyvatel zmíněných měst, ale o co jsme my lepší? Nechováme se i my podobně? Uvědomujeme si, že i v našem životě Bůh vykonal velké zázraky a my jsme na ně zapomněli, anebo je zastínily naše pozemské touhy a starosti s nimi spojené?
Když slyšíme o tom, že máme činit pokání, tak se dokonce cítíme dotčení a zdá se nám, že ani nemáme z čeho to pokání činit. Daleko populárnější jsou kněží, pastoři a kazatelé, kteří slibují lacinou euforii, z bohoslužeb dělají zábavné náboženské estrády, pořádají sborové pikniky, ale výzvám k pokání se opatrně vyhýbají, protože sami nemají potřebu pokání. Dokonce se vyhýbají i slovu hřích, prý aby nedeprimovali a neodradili své posluchače.
Co by nám však Pán Ježíš řekl, kdyby se zjevil na našich bohoslužbách a co by řekl každému z nás osobně?
„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.
Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.“ (1J 1,8-10)
Pane Ježíši, buď milostiv mně hříšnému…