Ema Blažková /úvahy 23-30 (21.10.-31.10.)
Církev československá husitská
Narodila jsem se 21. května 1953 v Opavě a tam jsem vyrostla. Maminka byla praktikující husitka, tatínek vlažný římský katolík. V Církvi československé husitské jsem byla pokřtěna, ale vědomě a ze své vůle jsem do husitského společenství vešla až ve čtrnácti letech. Maminka chodila do sboru velmi ráda, já jsem se bránila. Zareagovala jsem, až když byl můj mladší bratr pozván k přípravě na První Večeři Páně, a sice velkou zvědavostí. Bratr farář Vlček mě přivítal velmi srdečně a já jsem se seznamovala s novým a nezvyklým prostředím. Dobře jsem zpívala a zapojila jsem se do pěveckého sboru. Bratr farář mě bral s sebou na návštěvy k lidem a vyslal i do kazatelského kurzu. Velice se snažil dát dohromady děti i mládež, ale strach věřících z režimu byl někdy silnější, než jejich víra. Jeho úsilí nebylo často korunováno úspěchem. Po základní škole jsem studovala na gymnáziu. Nevzpomínám na ten čas nijak ráda. Nebyla jsem špatná studentka, se spolužačkami jsem vycházela dobře, ale nevstoupila jsem do SSM a měla jsem špatný kádrový posudek kvůli tatínkovi. V plnosti se to projevilo v můj maturitní den, kdy se provalilo, že jsem si podala přihlášku na teologickou fakultu. Profesorský sbor se rozdělil na dvě poloviny. Jedni mi drželi palce a druzí mě, pro můj záměr jít studovat teologii, zatracovali. Bratr farář Lubomír Vlček spolu se svou chotí, taktéž farářkou, mi otevřeli cestu k víře. To bylo v letech 1968 – 1972. Protože jsme neměli na faře mládež, hledala jsem ji na setkáních s mládeží v Římsko-katolické církvi (byl to spíš mládežnický disent) a v Církvi bratrské. Husovu teologickou fakultu jsem skutečně vystudovala. To byl čas, na který vzpomínám velmi ráda. Fakulta byla malá a prostředí rodinné. Znali jsme své profesory a oni nás. Učily mě osobnosti jménem (titul vynechávám) J.Mánek, Z.Trtík, M.Kańák, A.Ebertová a další. Po vysvěcení na kněze jsem v roce 1976 nastoupila na první faru do Šumperka. Brzy po té jsem se provdala a věnovala se výchově dvou dcer. Přesídlila jsem do Prahy, manžel je Pražák. Když dcery odrostly, nevrátila jsem se hned do služeb církve, ale pracovala jsem šest let v sociálních službách v Praze 2. Pak jsme jako rodina pobyli tři léta v cizině, v Indii, kam byl manžel vyslán jako obchodní delegát. V denním životě jsem se setkávala s hinduisty, muslimy, budhisty a židy a to byla pravá škola ekumenismu. V roce 1993 se nám narodil syn a tehdy s maličkým čtyřměsíčním kojencem jsem začala znovu sloužit své církvi v náboženské obci Praha – Žižkov (1993 – 2000). Ze Žižkova jsem po sedmi letech přešla do Prahy – Radotína (2000 – 2006), po dalších sedmi letech do Prahy – Nového Města, kde jsem dosud. Vykonávala jsem střídavě také službu u sv. Mikuláše na Starém Městě. Angažuji se v křesťanském Fóru, které sdružuje křesťanské ženy z celé republiky. Setkáváme se při vzdělávacích programech a organizujeme občasnou praktickou pomoc potřebným. Pracovala jsem 10 let ve výboru ESBU (Ekumenická setkání s Biblí a uměním o.p.s), které se setkává v létě na týdenních vzdělávacích pobytech, dnes v Jánských lázních. A léta připravuji akce Světového dne modliteb za vybrané země.
Jsem babičkou 4 vnoučat, Kristýny 18, Veroniky 14, Mikuláše 11 a Helenky 9 let.
Jsem šťastna, že jsem křesťankou a povoláním duchovní. Pracuji s lidmi (žel na posledních dvou farách mám dojem, že více s řemeslníky, než s farníky) a mohu jim ukazovat jiný pohled na svět, než pesimistický nebo nihilistický. V mládí jsem vyznávala s apoštolem Pavlem, že všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu. Dnes jsem to upravila na: Mnohé mohu v Kristu, který mě posiluje.
Narodila jsem se 21. května 1953 v Opavě a tam jsem vyrostla. Maminka byla praktikující husitka, tatínek vlažný římský katolík. V Církvi československé husitské jsem byla pokřtěna, ale vědomě a ze své vůle jsem do husitského společenství vešla až ve čtrnácti letech. Maminka chodila do sboru velmi ráda, já jsem se bránila. Zareagovala jsem, až když byl můj mladší bratr pozván k přípravě na První Večeři Páně, a sice velkou zvědavostí. Bratr farář Vlček mě přivítal velmi srdečně a já jsem se seznamovala s novým a nezvyklým prostředím. Dobře jsem zpívala a zapojila jsem se do pěveckého sboru. Bratr farář mě bral s sebou na návštěvy k lidem a vyslal i do kazatelského kurzu. Velice se snažil dát dohromady děti i mládež, ale strach věřících z režimu byl někdy silnější, než jejich víra. Jeho úsilí nebylo často korunováno úspěchem. Po základní škole jsem studovala na gymnáziu. Nevzpomínám na ten čas nijak ráda. Nebyla jsem špatná studentka, se spolužačkami jsem vycházela dobře, ale nevstoupila jsem do SSM a měla jsem špatný kádrový posudek kvůli tatínkovi. V plnosti se to projevilo v můj maturitní den, kdy se provalilo, že jsem si podala přihlášku na teologickou fakultu. Profesorský sbor se rozdělil na dvě poloviny. Jedni mi drželi palce a druzí mě, pro můj záměr jít studovat teologii, zatracovali. Bratr farář Lubomír Vlček spolu se svou chotí, taktéž farářkou, mi otevřeli cestu k víře. To bylo v letech 1968 – 1972. Protože jsme neměli na faře mládež, hledala jsem ji na setkáních s mládeží v Římsko-katolické církvi (byl to spíš mládežnický disent) a v Církvi bratrské. Husovu teologickou fakultu jsem skutečně vystudovala. To byl čas, na který vzpomínám velmi ráda. Fakulta byla malá a prostředí rodinné. Znali jsme své profesory a oni nás. Učily mě osobnosti jménem (titul vynechávám) J.Mánek, Z.Trtík, M.Kańák, A.Ebertová a další. Po vysvěcení na kněze jsem v roce 1976 nastoupila na první faru do Šumperka. Brzy po té jsem se provdala a věnovala se výchově dvou dcer. Přesídlila jsem do Prahy, manžel je Pražák. Když dcery odrostly, nevrátila jsem se hned do služeb církve, ale pracovala jsem šest let v sociálních službách v Praze 2. Pak jsme jako rodina pobyli tři léta v cizině, v Indii, kam byl manžel vyslán jako obchodní delegát. V denním životě jsem se setkávala s hinduisty, muslimy, budhisty a židy a to byla pravá škola ekumenismu. V roce 1993 se nám narodil syn a tehdy s maličkým čtyřměsíčním kojencem jsem začala znovu sloužit své církvi v náboženské obci Praha – Žižkov (1993 – 2000). Ze Žižkova jsem po sedmi letech přešla do Prahy – Radotína (2000 – 2006), po dalších sedmi letech do Prahy – Nového Města, kde jsem dosud. Vykonávala jsem střídavě také službu u sv. Mikuláše na Starém Městě. Angažuji se v křesťanském Fóru, které sdružuje křesťanské ženy z celé republiky. Setkáváme se při vzdělávacích programech a organizujeme občasnou praktickou pomoc potřebným. Pracovala jsem 10 let ve výboru ESBU (Ekumenická setkání s Biblí a uměním o.p.s), které se setkává v létě na týdenních vzdělávacích pobytech, dnes v Jánských lázních. A léta připravuji akce Světového dne modliteb za vybrané země.
Jsem babičkou 4 vnoučat, Kristýny 18, Veroniky 14, Mikuláše 11 a Helenky 9 let.
Jsem šťastna, že jsem křesťankou a povoláním duchovní. Pracuji s lidmi (žel na posledních dvou farách mám dojem, že více s řemeslníky, než s farníky) a mohu jim ukazovat jiný pohled na svět, než pesimistický nebo nihilistický. V mládí jsem vyznávala s apoštolem Pavlem, že všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu. Dnes jsem to upravila na: Mnohé mohu v Kristu, který mě posiluje.